I kdybychom trávili my lidé život na cestách, obvykle máme nějaké to místo, kam patříme především. Máme místo, ke kterému máme větší citové pouto než k místům jiným, máme místo, kam nás to táhne především a kde obvykle máme také určité zázemí, rodinu, přátele a další důležitosti, které pro nás jiná místa postrádají.
Prostě máme my lidé svůj domov. Místo, kam patříme především a které máme z nejrůznějších důvodů rádi, a to třeba i navzdory jeho nedokonalostem.
Někdy takový domov získáme automaticky, ‚zdědíme‘ ho. Prostě se někde narodíme a následně s takovým místem srosteme natolik, že se stane automaticky naším domovem. Ale někdy také ne. Jak totiž třeba moudře pravil Karel Kryl, domov je to, co si děláme sami, a ne to, co nám někdo udělá. A tak si někdy zděděný domov přetváříme k obrazu svému, aby se tento stal naším skutečným dokonalým domovem. A někdy si prostě nacházíme domov někde jinde, tam, kam nás to táhne více. Nebo tam, kde je nám souzeno žít třeba i proti naší vůli.
Za minulého režimu jsme byli víceméně donuceni mít svůj domov tam, kam nás režim postavil. Naším domovem musela být naše vlast a obvykle to místo, kde jsme dostali bydlení a práci. Ale to už dávno neplatí. Dnes už můžeme mít domov kdekoliv, kde jenom chceme. A kde nás vítají nebo aspoň tolerují. Můžeme si vybírat, a tím pádem může být náš domov skutečně domovem, jaký si přejeme mít. A nikdo nám tu nejen nic nepřikazuje, ale ani nic nezazlívá.
I já jsem měl domov. Který pro mě ale nebyl až tak dokonalým domovem. A tak jsem ho změnil za místo, kde jsem doma daleko víc. A kde se cítím spokojeně. Ale to ještě není, aspoň doufám, konečná. Znám i místo, které bych měl za svůj domov ještě raději. A tak spřádám plány, že jednou odejdu právě tam. Protože dnes je to už možné. Dnes mi nikdo nebude vyčítat, až pro svou maximální spokojenost s domovem ‚zradím svou vlast‘. A skončím v cizí zemi, jež je cizí, ale již spojuji ve svých představách nejlépe s tím, co se považuje za opravdový domov.
