O tom, že prakticky každý z nás má nějakého koníčka, není nejmenších pochyb. Většinou se mu také snažíme věnovat, kdykoliv máme příležitost, mnohdy k nelibosti naší rodiny či přátel. Není tak pochyb, že by se mělo jednat o zábavnou, uklidňující aktivitu. I zde se však může stát, že zažijeme cosi podobného pocitu vyhoření, tedy že se mu budeme věnovat prakticky jen z pocitu povinnosti, neboť nadšení vyprchá.

To v nás samozřejmě může vzbudit nelibost, a můžeme na sebe být také naštvaní, zvláště pokud jsme do něj investovali mnoho času a peněz. Neměli bychom se však na sebe zlobit. Ukazuje se totiž, že se jedná o naprosto normální jev, zvláště pokud se dané věci věnujeme skutečně intenzivně. Příkladem může být, když například soutěžíme v nějaké hře a intenzivně se připravujeme na turnaj. Potom můžeme být znechuceni, avšak nemusíme se bát, jedná se o něco, co je naprosto normální.
Je samozřejmě jasné, že to není nic příjemného, když nás něco takového potká. Naštěstí to neznamená, že bychom se museli svého koníčku vzdát a hledat nový. Obvykle je totiž řešení poměrně jednoduché: stačí, když si od něj dáme na nějakou dobu pauzu, kterou budeme striktně dodržovat. Uvidíte, že po nějakém čase se staré nadšení vrátí.
Proč se to ale děje, když nás náš koníček tak baví? Odpověď zní, že mozek je vyčerpán dlouhým soustředěním na jednu a tu samou věc. A relativně krátké přestávky během intenzivního tréninku nejsou ani zdaleka dostatečné na kompletní regeneraci. Není tedy divu, že nám takto dává najevo svou nespokojenost. A pokud budeme tyto signály ignorovat, může to vést k mnoha nepěkným komplikacím.
Jak tedy můžeme vidět, i u koníčků platí ono známé „všeho s mírou“. Jistě, ne vždy to jde dodržet, zvláště pokud chceme dosáhnout nějakých úspěchů. Přesto však je dobré, abychom se o to alespoň v mezích možností pokusili. Našemu tělo to totiž rozhodně dlužíme.